Kapitola V

Od 20. pracuji na přepisování, upravování a hledání kapitol Grimmové. 

Občas mám pocit, že mi hrabe. Myslela jsem si, že rok 2016 neuvedu, protože ho je málo. Chyba lávky, je ho hodně! 

Nicméně pracovat se s tím dá, naštěstí.

A vám se vkládám kapitolu V ve finální verzi.

Kapitola V

Po vyčerpávající noci, kdy už se mi nepodařilo znova usnout, mám chuť den akorát tak ignorovat. Doma ale krom rohlíku, se kterým bych hravě přibila hřebík do kamene, a prázdného obalu od čokolády nic není. Žaludek se mele hlady do všech stran, takže není zbytí, musím ven.

Pohledu do zrcadla se úspěšně vyhýbám, nebo spíš předstírám, že ta panda s černými kruhy pod očima nejsem já. V rámci maskování si obří šálou halím obličej až po dolní řasy, nad ty horní nasazuji huňatou čepici a zbylou škvírkou se snažím zaostřit na zámek u dveří, kam se mi nedaří zastrčit klíč.

Venku není taková zima, jak jsem předpokládala. Během chvíle mi je na padnutí. Rozhoduji se vzít obchod útokem.

Marně lovím v paměti, co ještě koupit, když mi pohled padne na vodku s příchutí limetky a jahody. Extra chuť s extra porcí alkoholu? Hm, to zní dobře. A doma se to neztratí. Z regálu beru rovnou dvě.

U pokladny na mě paní prodavačka třeští oči.

„Nebojte se, nejdu vás přepadnout,“ snažím se o vtip.

Paní pokladní, podle jmenovky Laura, ještě více koulí očima.

„Venku je děsná zima, víte.“

Marný pokus o vysvětlení mého maskování bere za své, když do obchodu přichází muž v mikině a kraťasech. Rychle strkám nákup do tašky, zbytek peněz do kapsy bundy a mizím co nejrychleji pryč.

 …

Dívám se na strop a z něj rovnou do Vesmíru. Lítám od mlhoviny k mlhovině a je mi skvěle. Pode mnou se všude válí flašky sladkého opojného moku.

Když jsem se sem před pár roky nastěhovala, chtěla jsem mít ložnici prostě jako svůj tajný koutek. Nalepovací hvězdy se mi nezdály dost kouzelné, a tak mám strop olemovaný hnědou barvou jako rám od okna a uvnitř cákance barev svítících ve tmě. Prostě nádhera. 

Neřekla bych, že jsem opilá. Vnímám všechno, slyším dobře, mluvím taky obstojně a vidím skvěle, jen nechápu, proč mám na jedné ruce tolik prstů, škyt.

Odešel někdy před půlnocí. Milovali jsme se, bylo to jako exploze. Potom si lehl na mé břicho a cuchal mi pramen vlasů mezi prsty.

„Máš tak nádherné vlasy, Karkulko. Slib mi, že si nikdy nenecháš ostříhat,“ mi pořád zní v uších. Karkulka, Sněhurka, byla jsem snad vším. Jenže pohádky bratří Grimmů zrovna šťastně nekončí.

Aaaaaa, neřekla bych, jak jeden malý komár může udělat takový šílený rámus uvnitř hlavy!? A vůbec, je zima, co má co ještě otravovat?

Přísahala bych, že právě spadla hvězda.

Převaluji se a nechtěně shodím Slečnu z polštáře. Dotčené mňauknutí mi připadá šíleně vtipné, takže se hlasitě směji a nemůžu přestat. Hele, flaška a vypadá to, že v ní ještě něco zbylo! Zvětralý obsah do sebe klopím najednou, vůbec mě netrápí politá peřina včetně mě.

Hlava se mi motá, žaludek s ní. Měla bych už dávno spát.

Těsně před tím, než se propadnu do říše snů, slyším kolem sebe známý hlas patřící někomu, kdo tu už dávno není. Cosi mi šeptá do ucha.

Babičko?!

Grimmová - úvod 2019

Sedím za malým stolkem na vrzající židli a v duchu proklínám Petru. Prý poznáš nové lidi, bude sranda, uvidíš, že se ti to bude líbit. Nelíbí. Připadám si stará, i když jsem tu evidentně ze žen nejmladší. A nejvíc nervózní.
Jak se mám, ksakru, s někým seznámit za pět minut formou několika stupidních otázek? Co to je za logiku?
„Ještě malou chvilku, dámy, a budete si moci vybrat svého budoucího partnera,“ piští do mikrofonu moderátor.
Odpovědí mu je nadšený hukot z řad natěšených dam.
Připadám si zcela nemístně. A z toho hluku mi asi praskne hlava, která se rozprskne na obličej toho malého brýlounka, který ke mně zrovna míří.
„Dobrý večer, slečno.“
No a už je to tady.
„Dobrý večer,“ říkám neochotně.
„Jmenuji se František a je mi čtyřicet pět let. Pocházím z Přelouče, kde žiji s rodiči ve velkém baráku. Mám rád knihy, anglický čaj a květiny. Nemám rád sport, koně, jakýkoliv alkohol. Nuže, čekám na vaše otázky.“
Chvíli překvapeně zírám na osobu přede mnou, říkám si, zda mám tohle vážně zapotřebí.
Pak vytahuji z přihrádky na stole jednu kartu a postupně se ptám.
Ve stejném duchu se totiž celý večer odehrává.

Dívám se z okna a ani se nesnažím předstírat, že poslouchám, co mi nýmand přede mnou říká. Nevypadá, že by mu to vadilo, a tak si dál odříkává svůj naučený monolog, který občas přetíná pauza na nadechnutí.
„Hm, jo, aha,“ reaguji občas.
V tom Ho vidím. Jde po ulici ke svému autu.
Neotáčej se, ne, nesmíš se otočit. No tak, neotáčej se. Prosím.
Vidí mě. Krátké zamávání, míří přímo sem!
"Ahoj Karkulko, ty randíš?" ne, peču knedlíky.
"No, já, dostala jsem to jako dárek od Petry," určitě jsem červená až na zadku.
"Co to je za otázky? Ty pokládáš nápadníkům?“
„Jo, to jsou kartičky s otázkami. Asi se tak má poznat, kdo komu vyhovuje.“
Snažím se působit naprosto lhostejně.
„Hmm, co to zkusit otočit? Tvá oblíbená barva?"
"Co to?"
"Fialová. Jaké místo máš nejraději?"
"Ale já..."
"Zoo. Nejoblíbenější film?" ani se nestačím nadechnout, "Jakýkoliv osmdesátkový horor," říká s lehkým pousmáním.
Dobře, ok, fajn. Netuším, kam tím míří, ale chce si hrát, budeme si hrát.
"Co nemáš ráda na lidech?"
"Když druhým lžou."
"Čeho si na nich naopak vážíš?"
"Když jsou upřímní i za cenu, že to bude bolet," už se netváří tak vítězoslavně.
"Tvá nejlepší vlastnost?"
"Schopnost vidět v lidech to dobré."
Prohlíží si list papíru, chvíli si dává na čas s přečtením další otázky.
"Tvá nejhorší vlastnost?"
"Že stále věřím lidem," dívám se mu přímo do očí. Úsměv zmizel úplně, místo něj se mu v očích odráží smutek.
Vstávám a hladím ho lehce po tváři.
"Tu poslední otázku už nečti, myslím, že nechceš vědět, čeho nejvíc lituji," otáčím se a mířím k východu.
Venku je nádherný svěží vzduch. Usmívám se sama pro sebe a rychle stírám slzu, která se nečekaně spouští po tváři.

Kdo, co a vůbec proč?

     Ahoj vám všem, co jste se dostali na mou stránku ☺
Stále se na ni pracuje a ještě dlooouho bude. Omluvte, prosím, tedy její vzhled.

     O co se jedná a jak vůbec všechno tohle začalo?
Psal se rok 2016 a já byla zamilovaná. Hodně. Možná až moc.
Bylo to ale komplikované. V té době mi to vyhovovalo, nebo jsem si to aspoň snažila namluvit. Ach, jak jeden dokáže být naivní.